A čehože? Všeho. Včera večer mi táta s Renatou vzali obě SIMkarty na paušál a dali mi jednu na kredit. Tudíš číslo které jsem měla již asi 3 roky neexistuje. 500,- na dva měsíce, taky fajn. Na netu smím být max. 2 hodiny denně. "My tě nechceme odříznout od světa." Tak proč to tedy děláte? V tom jejich dlouhém monologu říkali stále totéž. Si snad myslí, že jsem tak blbá a nechápu co mi řikaj? Furt dokolečka mi opakovali, že si žiju jak v bavlnce, že v životě nic zadarmo nedostanu. Že život je hroznej. Jo díky, hned mi bylo líp. Neřekli mi nic novýho. Jen mi vymili mozek. Po celou odbu jsem mlčela, ikdyž lhali bůhví co nedělám. Nebo spíš dělám. Ne, protože bych nechtěla mluvit. Chtěla jsem mluvit, ale nemohla jsem. Říkali všechno tím způsobem, že já jsem hodně podřízená, že jsem o proti nim nic. Když jsem předtím mluvila, tak mi to vyčetli. Tak proč mluvit. Ikdyž nemluví pravdu a myslí si o mě to co jim nakecala moje matka...proč bych jim měla oponovat? Buď mám být dospělá, nebo dítě. Že si musím vybrat já. Ale vždyť to oni i matka vybrali. VYbrali že jsem děcko. Chovaj se tak ke mě. Chovaj se ke mě jako k něčemu hodně pod nima - tudíš jako k dítěti. Táta mi pár větama hodně ublížil. Ale co nadělám, jsem pouze dítě -pouze věc, která musí udělat vše co řeknou.