Komentář, na který odpovídáte

07. 06. 2008 - 14:23

tlapka: Vypadá to jako beznadějná situace, já vím. S otčímem jsem měla ten samý problém. Byla jsem prostě "dítě". Ale... spravilo se to. Jednou jsem holt sebrala odvahu mluvit a dokonce jsem i přehlušila jeho hlas, když mi skákal do řečí (zvláštní, že on mohl...). A spravilo se to. Hovor jsem sice musela opakovat a v krizích došlo i na slzy, ale zěmilo se to k lepšímu. Už spolu můžeme mluvit, aniž by se někdo cítil ublíženě a dokonce je v našich silách podniknout i krátkou společnou akci.
Tak přeji hodně štěstí při sbírání sil...