Roxy009 | Mlha

Tohle je krátká povídka o mém duševním rozpoložení...

Šedé závoje mlhy se rozprostírají nad blaty. Její potrhané oblaky se líně převalují sem a tam, jak v posteli tělo děvky, za kterou si někdo draze zaplatil... Pod nehty zalézají mrazivé nože zimy. Chlad obejmul mé tělo a obalil jej tak, jak med včelí plástve. Pak zapadlo slunce. Rudý kotouč po sobě zanechal jen nachovou stopu v rozšiřující se a postupující temnotě.
Po pás v bahně se pomalu potápím. Vím, že kdybych se snažila vyprostit, proces by byl rychlejší. Čekám, že mě třeba někdo najde dřív, než se změním v černé uhlí. Udělám jedinou možnou věc. Zpanikařím a zmizím v propadlišti dějin, aby si se mnou za 100 let někdo zatopil.

Někdy leží záchrana hned vedle nás a my si ji jen neuvědomujeme. Nebo má záchrana teprve přijít v pravý čas. Přijde... Doufám....