kobliha: Přemýšlím, jak mám na Tvůj komentář reagovat. Neprotiřečíš si, vůbec ne. Před třemi lety jsem četla článek jedné výjimečné blogerky, Letinky. Vryl se mi do mozku a často myslím na to, co v něm Letinka psala. Dovolím si kus citovat:

Při zkoušce z filosofie se mě profesorka ptala, jestli si myslím, že lidé v koncentračních táborech byli svobodní. Na první pohled naprosto hloupá otázka.
V první vteřině mě napadlo nevěřícně zakroutit hlavou. Tak strašná tyranie a sankce za každý špatný pohyb, který nebyl přikázán či povolen. A svoboda? Svoboda v koncentračních táborech? Nesmyslné a nelogické spojení. Možná až výsměch těm, kteří tam museli trpět. Vlastně mě v první vteřině napadlo vyhrknout „jistě, že nebyli“. Nemohli jako já mluvit, když měli chuť, nemohli jít, kam chtěli, nemohli na záchod a jíst, nemohli dát svým dětem pusu na dobrou noc a nechat si růst vlasy, nemohli…..bože vždyť oni nemohli svobodně vůbec nic. Jak mám najít co vlastně mohli? Mohli trpět a mohli poslouchat, mohli se bát o své drahé i sebe a mohli doufat, že přežijí. Nic z toho by, ale jistě svobodně dělat nechtěli. Žádná svoboda. Pro ně.

Já si v tu chvíli připadala nesmírně svobodná. I přesto, že celý život se peru s tím, že musím nebo mám to, co nechci. A vlastně jsou věci, které mi nikdo na světě nestihl vzít. Svobodu myšlení třeba. Dost často jsem nesměla dělat věci, které jsem chtěla a musela dělat jiné, které mi někdo nakázal nebo které se jaksi rozumělo samo sebou, že dělat mám. Od prvních dětských krůčků až do dnů dnešních.
Od chvíle, kdy ráno otevřu oči a večer jdu spát. Vlastně nekonečná řada nesvobodných věcí. Jenže pak, najednou, v těch pár minutách, mi díky jedné, na první pohled hloupé, otázce, něco došlo. A já říkala naprosto kacířská slova.
O tom, že i v té hrůze, byla svoboda. Že se ti lidé mohli svobodně rozhodnout, kterou rukou si otřou slzy, kterou nohou vykročí a hlavně čím se bude zabývat jejich mysl a koho bude milovat jejich srdce. Řekla jsem, že možná určitým způsobem byli ti lidé mnohem svobodnější než já kdy budu. Profesorka se usmála a řekla: „je mi ctí vám napsat výbornou, paní kolegyně“. Pak mi vyprávěla o koncentračním táboře, kterým prošla.

Celý článek je zde: http://letinka.bloguje.cz/181189-cesta-za-svobodou.php