Andělé? Duchové? Ďábel?

Vždycky jsem věřila, že existují. Vím že existují. Už jen věc, která se mi stala před nedávnem všechno dokazuje, že tu nejsou jen lidé. Po smrti je posmrtný život. Občas se mi o něm zdává. Poslední dobou mám takové sny. Až mě děsí. Třeba, že ležím přivázaná na kolejích, vlak v plné rychlosti rozjetý proti mě. A já tam klidně ležím, nesnažím se osvobodit, protože vím, že až u mě nastane smrt, dostanu se do jiného světa. Ten svět tam někde je. Nevím, jestli je lepší nebo horší. Ale je. Ten sen končí, když vidím že ten vlak je ode mě asi deset metrů a za pár sekund mě přejede, zabije. A já se v tom snu na to těším. Ne, nejsem sebevrah, jen se nebojím smrti. Nebo v jiném snu se koukám z okna 36 patrového domu, který postavili hned vedle mého minulého bydliště. Koukám se na děti, které si hrají dole na hřišti. A z ničeho nic z toho okna vypadnu. Letím dolů. Pár metrů před dopadem se opět probudím. Nevím, co mají ty sny znamenat. Ale prostě se mi zdají. Už se těším na večer, chci vědět co se mi bude zdát.
Já nevěřím v boha. Já věřím, že ten dobrý je Ďábel. Bůh tu je, aby svedl lidi z cesty, kterou si vybrali. Podle Ďábla se musí každý postarat o sebe sám. K Ďáblovi se nemusím modlit, nemusím hodit na mše. Jsem s ním spojena skrz něco ve mě. Vím to. Teď si přijdu jako blázen co se o svém bláznovství přesvědšit ostatní. Ale já chci jen, aby se mi lidé nevysmáli. Každý v sobě má nějakou paranormální schopnost. Jen někdo jí rozvíjí a někdo ne. Ať už zde mluvím o telekinézii nebo mluvení s mrtvými. Každý má svou schopnost, ale musí jí v sobě objevit. Pracovat s ní, vyvíjet ji.
Dobře teď jsem si přečetla předcházející řádky, opravdu si přijdu jako blázen, ale já to tak cítím, já v to věřím