aneb nevolejte hasiče.
Jako každý den, jsem i ten osudný den přišla ze šloky domů kolem druhé hodiny. Protože nechdím na obědy, tak jsem měla hlad. Ale nejdřív se podívám na nové e-maily a vzkazy. Zapnu tedy počítač a automaticky mi naskočí a příhlásí me ICQ. Osloví mě na tam jeden kluk, tak mu odpovím. A jdu vařit ty rybí prsty. Vyndám je z mrazáku a položím na kuchyň. Do pánvičky dám trochu oleje a bez přemýšlení zapnu náš plynový sporák. Slyším jak mi mezitím asi čtyřikrát se ozvalo ICQ, lépe řečeno ten kluk plus ještě dva lidi. Jdu se podívat kdo. Mimochodem, toho kluka jsem ten čas balila a byla do něj hrozně zaláskovaná (a do teď to nechápu). Jak jdu k PíSí, zavřu za sebou oboje dveře, to dělám také automaticky a bezmyšlenkovitě. A ON mi napsal, že by se mě chtěl asi na něco zeptat. Já jsem odpověděla, jako že na co. Ano, padla ta otázka o chození. A v tu ránu jsem absolutně zapoměla na nějakou pánvičku s olejem a zapnutém sporáku. Tak jsme si začali povídat. Konečně jsem mu mohla veřejně říct MOJE zlatíčko. A tak. A najednou mi přijde, že tu začíná být nějako šedivo. Mám (celoroční) rýmu, takže nic necítím a mávnu nad tím rukou, že se mi to jen zdá. Ale začíná tam být opravdu šedivo. Tak přemýšlím z čeho sakra... Áááááá ta pánvička!! Otevřu jedny dveře, vyvalí se na mě šedivej kouř, že mě okamžitě po nadechnutí začne pálet v krku. Otevřu druhé dveře a nevidím na krok. Ok, umístění pánvičky zhuba vím tak chvilku se pokouším zaostřit a chytnout jí. Nakonec se mi to podaří a dám jí do dřezu. Pomalu se dusím a tak běžím zpátky do pokoje s počítačem. Za sebou, teď už velice myšlenkovitě zavřu oboje dveře, aby se dalotrochu dýchat. Okamžitě otevřu okno. Sednu si a přemýšlím, jak dlouho to asi budu větrat, než budu moct do svého pokoje (do mho pokoje se chodí přes kuchyň, je to spojené). Pak si uvědomím, že vlastně asi byh i tam mohla to okno otevřít...že jinak se to pravděpodobně nevyvětrá (:D já vím, měla jsem dobrej postřeh). Nadechnu se a proběhnu celým bytem abych tam otevřela. Jak 'běžím' tak špápnu na..to do teď nevím co, ale bole to jak kdybych šlápla na kousek od lega. Zařvu a kecnu si na zem. Pomalu se začínám dusit.. Mohla bych už otevřít to druhé okno! Dopajdám k němu a otevřu ho. Běžím zpátky (tentokráte na nic nešlápnu :D) k počítači a říkám si že prostě ted jen počkám až se vyvětrá. Ikdyž mě trochu užíral strach, že nám tím dokořán otevřeným oknem ve vedlejší místnosti někdo vleze dovnitř, protože bydlíme v přízemí. Ale co, vyvětrat se to musí a stát u toho abych se udusila fakt nebudu. Slyším zvonek. Někdo na nás, lepé řečeno an mě, zvoní! Ale v předsíni není dýchatelno. Ok, půjdu otevřít a strávím tam co nejkratší dobu. Zvoní nějakej chlap co bydlí u nás v baráku a ptá se jestli nehoří, že se pod dveřma valí kouř. Kouká se na mě dost lítostivě a starostlivě. Jen mu řeknu, že nehoří. On se ale ne a ne odejít a ještě mi povídá abych se tam neudusila v tom kouři. Poděkuji mu za starost a zabouchnu dveře. Když už sedím zpátky u PíSí, tak mi vlastně dojde že i chodba v baráku je celkem šedivá :D. No dobře, tak to vypadá, že hoří :D, snad nikdo nezavolá hasiče. Naštěstí nezavolal. Jen pánvička byla na odpis. :D A rybí prsty od té doby raději nedělám :D A když už se přiblížím k tomu sporáku a něco jdu dělat (nejčastěji míchaná vajíčka) tak se od něj nevzdálím dál než na druhou stranu kuchyně (cca 4 kroky :D).
PS: Sporák jsem vypnula až když bylo docela vyvětráno, já vešla do kuchyně a začala citít plyn. :D
Jste taky tak šikovní jako já? :D
