Roxy009 | Paulo Coelho – Záhir

Tuto knížu jsem přečetla 3x a to ne že bych neměla co číst, ale protože je jenouše dokonalá. Ted čtu od tohoto autora další knížku....a prostě je stejně krásná.

Co je to záhir? Slovo pocházející z islámu, znamenající něco nebo někdo, co hned po prvním kontaktu postupně natolik ovládne vaši mysl, že se nedokážete soustředit na nic jiného. To lze považovat za svátost nebo šílenství. A právě něco takového prožívá i hlavní hrdina tohoto příběhu, úspěšný spisovatel, prodávaný po celém světě v milionech výtiscích, a samozřejmě jako každý čtenářsky úspěšný autor je v nelibosti u literárních znalců a kritiků. Jestli vám to někoho připomíná, například jistého jihoamerického autora, tak se nepletete. Kniha "Záhir" je silně autobiografická, jak napsal autor, jde o "bilanční" román. To vše ještě podtrhuje tzv Ich forma vyprávění. Místy bude jistě pobuřující jeho otevřené vyznání k lidí, kteří jsou za celou jeho slávou, kteří ji vytváří.
Stejně jako u většiny předešlých knih nám autor nabízí jiný pohled na náš životní stereotyp. A jako vždy představuje cestu, kterou bychom mohli nazvat až kacířskou, naprosto neslučitelnou s našim pojetím lásky a společného života. Kdybychom na to nahlíželi s pozice tzv. selského rozumu, nebylo by to možná až tak nepředstavitelné. Ale náš systém morálky a etiky v soudobém křesťanském angloamerickém světě, něco jako vlastní "selský" rozum nemůže akceptovat. Šlo by o stav, který by většina populace považovala za jistou podloženou psychickou nemoc, či deviaci.
Jak jsem psala, náš hrdina má všechno, co si moderní západoevropský člověk může přát, co je standardem pro pojem životní štěstí a láska. Má peníze, má lásku, má respekt, je dobře zavedený klient v "protekční" bance, jako téměř my všichni, v instituci tak mocné a vlivné, že si to ani nemůžeme představit. Ale po letech se jeho láska stává se jinou, ne menší, ale stereotypní, bez vášně. A jeho žena, jeho životní partnerka Esther provede něco, co si náš hrdina nedokáže představit. Opustí své dobré místo novinářky prestižních novin a vrhne se do válečného zpravodajství. Začne jezdit do oblastí postižených válkou, či jinak nazývaných vražedných konfliktů. Nemůže to zcela pochopit, začne se chovat jako člověk, který si lásku představuje jako jistý typ dobrovolného otroctví, kdy jeden i druhý se musí podřizovat přání a tužbě druhého. Nakonec Esther zcela zmizí, podle prvních příznaků jde o únos lidmi, mezi kterými se jako válečný reportér dlouhou pohybovala. Postupem času se ztracená Esther začne měnit v hrdinovu záhir. Pak se ale objeví neznámý, který je vlastně poslem Esther, který se snaží ukázat hrdinovi cestu k jejímu srdci. A tak začíná jeho fyzická i duchovní cesta za svojí záhir, za svojí Esther.
Zde nám Coelho nabízí jiný pohled na lásku. Skutečná láska znamená, že bychom spíše z lásky měli dát svému partnerovi volnost, protože tím potvrdíme pravou lásku. A cesta k tomuto vztahu vede tzv. odstraněním své osobní historie, zbavením se norem, které nám společnost vnucuje už od narození, aniž bychom si to vlastně uvědomovali.
Coelho vytvořil knihu, která se od předešlých možná liší v tom, že jde o méně dějový příběh a více filozofující, i když z počátku vám možná bude připadat až jako thriller. Obsahuje množství prvků, které jsou pro jeho tvorbu typické, jako různorodost prostředí, představení sociálních skupin, na které majorita pohlíží přes prsty, atd. S mnoha jeho názory lze souhlasit, s některými si ale nevím rady, jak je pochopit. Jako např. jeho názor, že válka přináší pravou lásku, pravé štěstí. Příběh mě nutil k zamyšlení, nabádal mě k tomu, jak postupovat životem dál, ale je tu ta otázka osobní odvahy zbavit se všeho z minulosti, osvobodit se ze svírajících nepsaných norem ovládajících naše životy. Učinit první krok na cestě za svým svobodným já.

<!-- @page { margin: 2cm } P { margin-bottom: 0.21cm } -->

Nejvíce mě dostala úvaha o Hitlerovi.

Představme si že by Hitler přesvěčil že opravdu existuje nadřazená ras lidstva. Jednou se sejdou v Tokiju, který už více než 5000 let je obývaný vysokými blondatými modrookými lidmi, v baru dva lidé – Fritz a Franc. Jeden povídá druhému: "Myslíš, že to takhle bylo vždycky?" A druhý odpoví: "Samozřejmě, vždyť nás to tak učili." "Máš pravdu, nemá cenu nad tím přemýšlet."

(je to převyprávěný jak si to pamatuju, není to citace)

Český překlad z portugalštiny udělala opět paní Pavla Lidmilová, která už přeložila většinu jeho knih.