Ráno mě všichni sháněli, všichni volali. Prej kde jsem. Nebyla jsem včera ve škole. Já nevím proč. Prostě jsem se v polovině cesty otočila na patě, otočila se a utíkala domu. Já opravdu nevím důvod. Asi strach. Ale z čeho? Ach bože já jsem případ ne bohnice... A protože jsem nebyla z nevysvětlitelných důvodů ve škole, nemohla jsem být doma.Matka by mě zabila... Hned ráno mámě volal můj třídní učitel, že jsem do té školy nedorazila. Asi chápete, že jsem prostě doma nemohla být. Michal (mámy přítel) mi v skoro 22 hodin večer napsal velice milou SMSku: ‚Přijde ti normální nepřijít domu, nebrat telefony, nikomu neříct kam jdeš??? Takhle si důvěru nevybuduješ. Je mi tě líto.‘ No to je fajn že ti je líto toho jakýho cvoka ze mě tvoje milovaná přítelkyně udělala!!! Díky, byla jsem celkem na dně... Ráno mi volal třídní, prej jestli žiju tak at se ozvu.
Sqelí z M propadám, z NJ mám za 4. Tad je hudebka a já píšu tohle. Ostatní tů lezou do mobilů těch ostatní a nehraje tu nahlas mín jak 3 mobily najednou. Super. Z jejich optimismu je mi blbě. Ach bože já jsem táák HAPPY!!!
Vlastně jedno pozitivum, překvapení tento den má. O přeztávce jsem se ptala Jirky jestli má pití a on vytáhl peněženku a běžel mi to pití koupit! A ještě k tomu pití mi koupil i 3bitku. "Musíš taky něco jíst." No já na něj zírala J. A asi pětkrát poděkovala...